Červen 2009

Klik - život na dálkové ovládání

23. června 2009 v 15:51 Někdo slavnější než já :oD
Bezvadnej fil, kterej doporučuju!!!

Click
Kinopremiéra v ČR 21.9.2006 s titulky


Motto: Co kdybys vlastnil univerzální ovládač...který by ovládal celý vesmír?

Krátký popis
Uprav informace o filmu
"Klik" se zaměřuje na workoholického architekta, který získá univerzální dálkový ovládač, který mu umožní dostat se rychle vpřed i dozadu jeho života. Komplikace nastanou, když ovládač začne přebírat kontrolu nad jeho rozhodnutími.


Režie: Frank Coraci
Herci: Adam Sandler, Kate Beckinsaleová, Christopher Walken, Jenae Altschwagerová, Sean Astin, více...


Komentáře: 31 přečíst / napiš
Web: IMDB, Titulky
//<![CDATA[ function smazat(url) { var answer = confirm('Opravdu smazat?'); if (answer == true) { open(url, '_self'); } } //]]> Videotéka: přidat si do videotéky film

Recenze Po několikaměsíční odmlce přichází Adam Sandler se svojí další komedií. Už jsme viděli jak se z něj stal Velký táta či Satan junior. Nebo jak 50 krát a přitom stále poprvé sváděl Drew Barrymore. Všechny tyto a i další filmy s označením sandlerovka mají jedno společné. Naprosto geniálně jednoduché ko... Celá recenze
ChandlerB, 7 z 10


O filmu Klik - život na dálkové ovládání

obrazek Michael Newman má krásnou manželku Donnu a dvě úžasné děti - Bena a Samanthu. Moc se s nimi bohužel nevídá, protože je věčně v práci, kde tráví dlouhé přesčasy v marném očekávání, že si jeho nevděčný šéf jednoho dne uvědomí jeho neocenitelný přínos a učiní z něj svého partnera. Všechny ostatní i sebe sama uklidňuje tím, že ihned poté, co se mu podaří zařídit sobě a svým nejbližším blahobyt, bude rodině moci věnovat tolik pozornosti, kolik jen bude potřeba.

Po jedné z probdělých nocí plných práce však unavený Michael propadne frustracím, protože už ve svém vyčerpání nezvládá zjistit ani to, který ovladač zapíná televizi. Při shánění dokonalého dálkového ovládání, kterým by mohl řídit celý svůj elektronický strojový park najednou, narazí na zvláštního zaměstnance firmy Bed, Bath & Beyond Mortyho. Ten mu poskytne experimentální ovladač, který dle jeho slov Michaelovi zaručeně změní celý život.

obrazek Brzy se ukáže, že Morty nežertoval - Michael se stává vládcem své elektroniky a zapíná každé zařízení stiskem jediného tlačítka. Ovladač má však i jiné, mnohem překvapivější funkce. Jakýmsi zvláštním způsobem dokáže ztlumit štěkání psa a dokonce i přetáčet Michaelovy hádky s jeho ženou.

Michaela jeho nová hračka fascinuje a zároveň i trochu děsí. Rozhodne se znovu navštívit Mortyho, který mu však řekne, že mu dal přesně to, oč jej žádal - univerzální ovladač, kterým by mohl neomezeně vládnout svému světu. Poté začne přímo před jeho očima s ukázkou pokročilých funkcí tajemného přístroje - včetně těch, které Michaela posouvají tam a zpátky v čase.

obrazek Nově nabytá moc Michaela brzy ovládne. Než se však naděje, role se obrací a ovladač začíná řídit Michaela, kterému se ani přes veškerou snahu nedaří přístroji zabránit, aby se sám rozhodoval, které životní okamžiky jej nechá prožít a které nikoliv. Teprve poté si Michael začne vážit svého života se vším, co k němu patří - s tím dobrým i s tím zlým.

cénárista a producent Steve Koren má ještě v živé paměti, jak jej se scénáristickým a produkčním partnerem Markem O'Keefem napadla základní myšlenka filmu Klik - život na dálkové ovládání. "Šlo o takový vtip mezi mnou a mou ženou," vzpomíná Koren. "Měli jsme dlouhou hádku, kterou jsem ukončil tím, že jsem vzal dálkové ovládání, namířil ho na ni a stisknul tlačítko mute. Tehdy ji to sice příliš nepobavilo, ale myslím si, že spoustě lidí by mé pohnutky byly povědomé."

obrazek Z této manželské etudy se zrodila jednoduchá premisa: Co kdybyste mohli svůj život doopravdy řídit dálkovým ovladačem? Co kdybyste mohli svět okolo vás zesílit nebo ztlumit? Na základě toho pak začala vznikat dějová linie a na povrch vyplouvaly další podobné otázky - co kdybyste mohli svůj život přetočit a podívat se na svou minulost? Co kdybyste místo obav z budoucnosti mohli jednoduše skočit dopředu a podívat se, jak to s vámi dopadne?

Přemýšlení nad všemi vtipnými možnostmi, které skýtá použití dálkového ovladače na okolní svět, bylo podle Korena tou jednodušší částí práce na scénáři. "Tou těžší bylo zakomponovat do příběhu Michaelův citový vývoj. Není to jako u těch ostatních filmů, kde začíná děj v určitém okamžiku a končí o týden později. Neustále jsme se přemisťovali tam a zpět. Film začíná v současnosti, pak se vrací do minulosti, pak skočí o 30 let dopředu a pak se vrátí do doby, kdy byl Michael dítě. Ze scénáristického hlediska to bylo velice náročné dávat dohromady."

obrazek Přestože je ovladač nejprve v jeho moci, po nějakém čase začne Michaelovy záměry sám odhadovat a provádět skoky v čase automaticky. Když se například Michael pustí do hádky s manželkou, ovladač celou slovní přestřelku automaticky přeskočí. "Film je kombinací těchto voleb. Ze začátku Michael ví, co se bude v následujících minutách dít, ale později už nemá sebemenší tušení. Jednoho rána se probudí a najednou leží o 30 let později v posteli vedle někoho, koho vůbec nezná," říká Koren.

"Věděl jsem, že se budu každý den těšit na tu legraci, která mě na place čeká," říká režisér Frank Coraci, kterého přitahovala možnost spolupracovat s dobrými známými na tak zajímavém projektu. "Když jsem si četl scénář, pořád jsem si představoval ty úžasné posuny v čase - přecházení z jedné místnosti do druhé nebo rychlé přetáčení nepříjemných situací."

obrazek Se Sandlerem, který se ujal hlavní role, se Koren setkal již při přípravách televizní show Saturday Night Live, kde společně pracovali na mnoha různých skečích. "Komici jako Adam dokáží vymýšlet humorné repliky přímo v průběhu hraní, takže pokaždé přijdou s nějakými novými vtipy," vysvětluje Koren. "Adam s Frankem spolupracoval na spoustě velkých hitů. Rád slýchá návrhy od ostatních lidí a často je přijme a přetvoří v něco ještě lepšího."

Přestože se oscarový herec Christopher Walken řadil k lidem, kteří do skupiny starých známých původně nepatřili, podle Coraciho mezi ně ihned zapadl. "Když vedle sebe postavíte Adama a Christophera, vypadá to skvěle. Walken je geniální herec, ale když ho vidíte v kombinaci s Adamem, je to ještě úžasnější. Stává se velmi zřídka, aby se sešly dva tak úžasné talenty a dělaly takové skopičiny."

V roli Mortyho, tajemného prodavače, který z povzdálí tahá za nitky, Walken zužitkoval také své pěvecké a taneční schopnosti. "Nejúžasnější ale bylo, že dokázal ze svých dialogů vyčlenit kterékoliv slovo a říct ho tak, že působilo humorně. Neznám žádného jiného herce, který by dokázal provádět s jediným slovem takové kejkle," říká Coraci.

obrazek Pro roli "perfektní manželky" našli filmaři neméně perfektní herečku - Kate Beckinsale. "V tomto filmu je klíčové, že Michael má dvě úžasné děti a nádhernou manželku, která je mu oporou. Je to taková ta perfektní žena, kterou by chtěl mít za manželku každý - silná, krásná a s dobrým srdcem. Myslím, že v tomhle filmu si ji zamilují všichni," říká Coraci.

Michaelovy rodiče Teda a Trudy ve filmu ztvárnili dva veteráni komediálního žánru Henry Winkler a Julie Kavner. "Jsou to naprosto typičtí rodiče z pracující třídy, které poutá k jejich synkovi tak silná láska, až mu to někdy leze na nervy. Henry a Julie je ztvárnili dokonale. Jakmile jsme je viděli vedle sebe, bylo nám jasné, že lepší kombinaci jsme ani vymyslet nemohli. Oba mají obrovský komediální talent. Henry, který s námi v minulosti pracoval na filmu Vodonoš, dokonale pochopil, jak to u nás chodí. A Julie? Dostala se do toho v podstatě ihned… a když máte po ruce tyhle lidi, kteří spolu skvěle vycházejí, může z toho vzniknout spousta opravdu vtipných situací."

David Hasselhoff si zahrál pana Ammera, Michaelova bezcitného šéfa. Coraci jej popisuje jako "herce, který má tolik energie, že ve vás vzbuzuje dojem, jako kdyby jich bylo na place sedm. Kromě toho, že je ikonou, je také velmi vtipný."

obrazek Produkce měla velké štěstí i v případě dětských herců, kteří se zhostili rolí malých potomků Sandlera a Beckinsale. "Byli úžasní," říká Coraci. "Tatum McCann (Samantha) je opravdové zlatíčko, ihned si vás získá. A Joseph Castanon (Ben) má nezměrný talent. Dokáže zahrát všechno. Nikomu to neříkejte, ale navzdory tomu, co se říká o dětských hercích, byla spolupráce s nimi zdaleka nejjednodušší. Učili se hrozně rychle a naprosto precizně zahráli všechno, co jsem řekl."

Hlavního výtvarníka Perryho Andelina Blakea, který se podílel na všech Coraciho filmech včetně Písně pro nevěstu, Vodonoše a Cesty kolem světa za 80 dní, tentokrát čekaly cesty do budoucnosti i do minulosti. První scénou, kterou s Coracim navrhnul, byl Michaelův dům. "Michaelův dům je velice důležitý, protože se v něm odehrává většina filmu. Michael je navíc profesí architekt," říká Blake. "Koupil tenhle dům z 50. let s interiérem ve stylu 70. let a naplánoval si, že jej časem zrekonstruuje a udělá z něj moderní bydílko. Vzhledem k tomu, že je workoholik, se však k plánované rekonstrukci ne a ne dostat, takže to nakonec zůstane na jeho ženě."

obrazek Místo, kde má Michael žít v budoucnosti, Blake navrhl jako "dost šílený byt, který působí opravdu studeně - převažují v něm odstíny černé, šedé a modré. Vzhledem k tomu, že se Michael v průběhu života mění, chtěli jsme vytvořit silný kontrast mezi jeho současným a budoucím životem. Zatímco současný rodinný život podbarvuje domov plný teplých a lákavých barev a prostředí z materiálů jako kámen nebo dřevo ve velice přirozených barvách, jeho budoucí byt je velice blyštivý, neosobní a tvrdý, velmi nepřirozený a hranatý se spoustou špičatých rohů a ostrých hran."

Dalším ze stěžejních prvků Blakeova designu bylo univerzální dálkové ovládání, kolem nějž se celý film točí. "Rozhodli jsme se, že to z hlediska designu nebude žádný zázrak moderní techniky, ale od pohledu velmi jednoduchá věc," říká Blake. "Koneckonců má být ten ovladač blbuvzdorný, určený pro normální lidi. Když jsem jej navrhoval, chtěl jsem, aby se dobře držel v ruce, což u dálkových ovládaní není zdaleka samozřejmostí. Vzal jsem kus modelíny a otiskl do ní své prsty. Pak jsem udělal důlky tam, kde by měla být tlačítka. Chtěl jsem, aby byl superergonomický, aby se dobře držel v ruce, měl správnou hmotnost a působil jako prodloužená ruka."

Zásadní roli hrají ve filmu také auta, na kterých Blake úzce spolupracoval s vedoucím speciálních efektů Johnem Hartiganem. Jedním z nich je futuristický minivan, dalším sanitka, připomínající svým tvarem rybu, a nechybí ani Michaelův Cadillac 12, který je ve skutečnosti prototypem jednoho vozu General Motors, jenž nebude nikdy sériově vyráběn.

obrazek Film dal pořádně zabrat i maskérovi Ricku Bakerovi: "Nejtěžší je práce na maskách, které mají věrohodně znázornit pokročilý věk, protože se dají hodně snadno pokazit. Vytvořit nějakého mimozemšťana nebo monstrum je mnohem jednodušší, protože tahle stvoření nepotkáváte každý den. Staré lidi však ano - a v tomhle filmu Michaela uvidíme ve všech etapách jeho života."

O tvůrcích

Adam Sandler
Je mimořádně úspěšným hercem, scénáristou, producentem, režisérem a hudebníkem. První velký úspěch zaznamenal jako účinkující v televizním pořadu Saturday Night Live. V roce 2002 se představil v hlavní roli filmu Paula Thomase Andersona Opilí láskou, který mu vynesl nominaci na Zlatý glóbus. Sandler debutoval ve filmu Šišouni v New Yorku, ve kterém si zahrál s Danem Aykroydem a Jane Curtin. Jeho produkční společnost Happy Madison Productions podepsala smlouvu s Columbia TriStar Domestic Television, pro kterou bude vyrábět televizní pořady. Sandler hrál ve vyprodaných představeních na většině amerických univerzit a nahrál několik komediálních alb, kterých se dohromady prodalo přes 6 milionů kopií.
Kate Beckinsale
Poprvé přilákala pozornost svým výkonem v romantické komedii Kennetha Branagha Mnoho povyku pro nic, po níž následovala celá řada dalších rolí. V roce 2001 si zahrála s Benem Affleckem a Joshem Hartnettem ve velkofilmu Pearl Harbor.
Christopher Walken
V roce 1978 získal Oscara v kategorii nejlepší herec ve vedlejší roli za výkon ve filmu Michaela Cimina Lovec jelenů, který mu vynesl také New York Film Critic's Circle Award a nominaci na Zlatý glóbus. V roce 2002 byl nominován na dalšího Oscara a získal ceny BAFTA a SAG za roli ve filmu Stevena Spielberga Chyť mě, když to dokážeš, ve kterém si zahrála s Leonardem DiCapriem a Tomem Hanksem. Od té doby se objevil ve více než 50 celovečerních filmech. Vzhledem ke své taneční průpravě si zahrál také v mnoha divadelních hrách a muzikálech, které mu postupem času přinesly ceny jako Clarence Derwent Award, Obie Award nebo Susan Stein Shiva Award. Na televizní obrazovce se šestkrát objevil jako moderátor pořadu Saturday Night Live.
Frank Coraci
Narodil se v New Yorku, kde v roce 1988 získal bakalářský titul na prestižní Tisch School of the Arts. Při natáčení tohoto filmu se znovu sešel s Adamem Sandlerem, producentem Jackem Giarraputem a vedoucím výroby Timem Herlihym, s nimiž natočil již kritiky ceněný snímek Píseň pro nevěstu a hit Vodonoš. Na kontě má také film Cesta kolem světa za 80 dní, který zrežíroval a vyprodukoval pro svou společnost Spankynyce Films. Jeho první film Murdered Innocence, na kterém se podílel jako spoluscénárista, získal ceny pro nejlepší celovečerní film a nejlepší režijní debut na Filmovém festivalu Long Island a byl soutěžním snímkem na Filmovém festivalu v Sao Paolu. Coraci začal svou kariéru jako režisér cestopisných dokumentů pro firmu Globus World Tours. Díky tomu se dostal do více než 40 zemí, kde měl možnost natočit tak významné útvary, jakými jsou Velká čínská zeď nebo Velký korálový útes.

21.12.2012

22. června 2009 v 17:44 Odkazy na jiný stránky
Tak tady to odpočítávaj....:-D mě to hrozně rozesmálo...proto si užívejte každou sekundu....

http://www.21-12-2012.cz/

Karel Hynek Mácha - Máj

18. června 2009 v 22:26 Texty,překlady...
1
Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se - milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí -
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář -
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá -
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. -
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou -
v čas lásky - láskou každý tvor.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. -
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
"On nejde - již se nevrátí! -
Svedenou žel tu zachvátí!"
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. -
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle -
kde jezero se v hory níží -
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
"Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!" Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. - Vstříc mu běží,
zaplesá - běží - dlouhý skok -
již plavci, již na prsou leží -
"Ha! Běda mi!" Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
"Kde Vilém můj?"
"Viz," plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
"Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. -
Hanebně zemře. - Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! -
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!"
Obrátí se. - Utichl hlas -
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: "Jarmilo!"
V hlubinách vody: "Jarmilo! Jarmilo!!"
Je pozdní večer první máj -
večerní máj - je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
"Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"
Ilustrace č. 2
2
Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
"Kdy dopadne konce svého?"
Nikdy - nikde - žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletši se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou noční. Z venku větru vání
přelétá zvražděných vězňů co lkání,
vlasami vězně pohrává.
Ten na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou umírá.
"Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! -
Že truchlí? - pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona - jak v můj první den -
vesele, jasně vzplane."
Umlknul; po sklepení jen,
jenž nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
až - jakby hrůzou přimrazen -
na konci síně dlouhé
usne v temnotě pouhé.
Hluboké ticho té temnosti
zpět vábí časy pominulé,
a vězeň ve svých snách dny mladosti
zas žije dávno uplynulé.
To vzpomnění mladistvých let
mladistvé sny vábilo zpět;
a vězně oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; -
marná to touha v zašlý svět.
Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam - zdá se mu - si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán,
v loupežnickém tam roste sboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť: "Strašný lesů pán!"
Až poslez láska k růži svadlé
nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé
zavraždí otce neznaného.
Protož jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán,
jak první z hor vyvstane den.
Teď na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá;
po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.
"Sok - otec můj! Vrah - jeho syn,
on svůdce dívky mojí! -
Neznámý mně. - Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! - V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůli svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? -
Časně i věčně? - věčně - čas -"
Hrůzou umírá vězně hlas
obražený od temných stěn;
hluboké noci němý stín
daleké kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen.
"Ach - ona, ona! Anjel můj!
Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč otec můj? - Proč svůdce tvůj?
Má kletba -" Léč hluboký žal
umoří slova. Kvapně vstal;
nocí řinčí řetězů hřmot
a z mala okna vězně zrak
zalétá ven za hluky vod. -
Ouplný měsíc přikryl mrak,
než nade temný horní stín
vychází hvězdy v noci klín;
i po jezeru hvězdný svit,
co ztracené světlo se míhá.
Zrak vězně tyto jiskry stíhá,
a v srdce bolný vodí cit.
"Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!
Jak světlo - stín se střídá!
Ach - zítra již můj mrtvý hled
nic více neuhlídá!
A jako venku šedý mrak
dál - dál se rozestírá:
tak - " Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá.
Již od hor k horám mraku stín -
ohromna ptáka peruť dlouhá -
daleké noci přikryl klín,
a šírou dálkou tma je pouhá.
Slyš! za horami sladký hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v noční čas
uvádí hudbu jemnou.
Vše uspal tento sladký zvuk,
i noční dálka dřímá.
Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
"Jak milý život sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
než zítřejší - ach - mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne!"
Zpět sklesne vězeň - řetěz hluk
kobkou se rozestírá; - -
hluboké ticho. - V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. - - -
"Budoucí čas?! - Zítřejší den?! -
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? - Ach žádný neví." -
A opět mlčí. Tichá noc
kol kolem vše přikrývá.
Zhasla měsíce světlá moc,
i hvězdný svit, a kol a kol
je pouhé temno, šírý dol
co hrob daleký zívá.
Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i líbý trouby zvuk,
a u vězení síni dlouhé
je mrtvé ticho, temno pouhé.
"Hluboká noc - temná je noc! -
Temnější mně nastává - - -
Pryč, myšlenko!!" - A citu moc
myšlenku překonává.
Hluboké ticho. - Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas,
zní - hyne - zní a hyne -
zní - hyne - zní a hyne zas.
"Jak dlouhá noc - jak dlouhá noc -
však delší mně nastává. - - -
Pryč, myšlenko!" - A hrůzy moc
myšlenku překonává. -
Hluboké ticho. - Kapky hlas
svým pádem opět měří čas.
"Temnější noc! - - - Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí - - tam - jen pustý stín,
tam žádný - žádný - žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl -
vše bez konce - tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. -
Tam žádný - žádný - žádný cíl -
bez konce dál - bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé - nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. -
Bez konce ticho - žádný hlas -
bez konce místo - noc - i čas - - -
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se 'nic' nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden. - - -"
Vězeň i hlas omdlívá.
A lehounce si vlnky hrají
jezerní dálkou pode věží,
s nimi si vlnky šepotají,
vězně uspávati se zdají,
jenž v hlubokých mrákotách leží.
Strážného vzbudil strašný hřmot,
jejž řetězů činí padání;
se světlem vstoupil. - Lehký chod
nevzbudil vězně z strašných zdání.
Od sloupu k sloupu lampy svit
dlouhou zalétá síní,
vzdy bledší - bledší její kmit,
až vzadu zmizí její moc,
a pustopustá temná noc
ostatní díl zastíní.
Leč nepohnutý vězně zrak -
jak by jej ještě halil mrak -
zdá se, že nic nezírá;
ač strážce lampy rudá zář
ubledlou mu polila tvář,
a tma již prchla čírá.
On za kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu šepot mdlý,
že trapnýť jeho sen i zlý.
"Duch můj - duch můj - a duše má!"
Tak slova mu jednotlivá
ze sevřených ust plynou.
Než však dostihne ucho hlas,
tu slova strašná ničím zas -
jakž byla vyšla - hynou.
Přistoupí strážce, a lampy zář
před samou vězně vstoupí tvář.
Obličej vězně - strašný zjev -
oko spočívá nehnuté
jak v neskončenost napnuté, -
po tváři slzy - pot a krev;
v ustech spí šepot - tichý zpěv.
Tu k ustům vězně ucho své
přiklonil strážce bázlivé;
a jak by lehký větřík vál,
vězeň svou pověst šepce dál.
A strážný vzdy se níž a níž
ku vězni kloní - blíž a blíž,
až ucho s usty vězně spojí.
ten šepce tíše - tíš a tíš,
až zmlkne - jak by pevně spal.
Leč strážný nepohnutě stojí,
po tváři se mu slzy rojí,
ve srdci jeho strašný žal. -
Dlouho tak stojí přimrazen,
až sebrav sílu kvapně vstal,
a rychlým krokem spěchá ven.
On sice - dokud ještě žil -
co slyšel, nikdy nezjevil,
než navzdy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.
Za strážným opět temný stín
zahalil dlouhé síně klín;
hlubokou nocí kapky hlas
svým pádem opět měřil čas.
A vězeň na kamenný stůl
složený - klečí - sedí půl.
Obličej jeho - strašný zjev -
oko spočívá nehnuté,
jak v neskončenost napnuté,
po tváři slzy - pot - a krev.
A ustavičně kapky hlas
svým pádem dále měří čas.
A kapky - vod i větrů zpěv
vězňovi blízký hlásá skon,
jenž myšlenkami omdlívá. -
Z dálky se sova ozývá,
a nad ním půlnoc bije zvon.
Ilustrace č. 3
Intermezzo I
Půlnoc
(krajina)
V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit,
kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,
nad jezerem pahorek stojí.
Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá,
nad tím se bílá lebka míhá,
kol kola duchů dav se rojí;
hrůzných to postav sbor se stíhá.
Sbor duchů
"V půlnočních ticho je dobách;
světýlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá zář
svítí v dnes pohřbeného tvář,
jenž na stráži - co druzí spí -
o vlastní křížek opřený
poslední z pohřbených zde dlí.
V zenitu stojí šedý mrak
a na něm měsíc složený
v ztrhaný mrtvý strážce zrak,
i v pootevřené huby
přeskřípené svítí zuby."
Jeden hlas
"Teď pravý čas! - připravte stán -
neb zítra strašný lesů pán
mezi nás bude uveden."
Sbor duchů
(sundávaje lebku)
"Z mrtvého kraje vystup ven,
nabudiž život - přijmi hlas,
buď mezi námi - vítej nám.
Dlouho jsi tady bydlil sám,
jiný tvé místo zajme zas."
Lebka
(mezi nimi kolem se točíc)
"Jaké to oudů toužení,
chtí opět býti jedno jen.
Jaké to strašné hemžení,
můj nový sen. - Můj nový sen! -"
Jeden hlas
"Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán."
Sbor duchů
"Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán."
Jeden hlas
"Rozlehlým polem leť můj hlas;
pohřeb v půlnoční bude čas!
Co k pohřbu dá, každý mi zjev!"
Čekan s kolem
"Mrtvému rakví budu já."
Žáby z bažiny
"My odbudem pohřební zpěv."
Vichr po jezeru
"Pohřební hudbu vichr má."
Měsíc v zenitu
"Já bílý příkrov tomu dám."
Mlha po horách
"Já truchloroušky obstarám."
Noc
"Já černá roucha doručím."
Hory v kolo krajiny
"Roucha i roušky dejte nám."
Padající rosa
"A já vám slzy zapůjčím."
Suchopar
"Pak já rozduji vonný dým."
Zapadající mračno
"Já rakev deštěm pokropím."
Padající květ
"Já k tomu věnce uviji."
Lehké větry
"My na rakev je donesem."
Svatojánské mušky
"My drobné svíce ponesem."
Bouře z hluboka
"Já zvonů dutý vzbudím hlas."
Krtek pod zemí
"Já zatím hrob mu vyryji."
Čas
"Náhrobkem já ho přikryji."
Přes měsíc letící hejno nočního ptactva
"My na pohřební přijdem kvas."
Jeden hlas
"Slavný mu pohřeb připraven.
Ubledlý měsíc umírá,
Jitřena brány otvírá,
již je den, již je den!"
Sbor duchů
"Již je den, již je den!"
(zmizí)
Ilustrace č. 4
3
Nad temné hory růžný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a kol -
lehká co mlha - bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;
a v břehu jeho - v stínu hory -
i šírým dolem - dál a dál -
za lesy - všude bílé dvory
se skvějí; až - co mocný král,
ohromný jako noci stín
v růžový strmě nebes klín -
nejzáz vrchů nejvyšší stál.
Ledvaže však modré temeno hor
brunatné slunce rudě zasvitnulo,
tu náhle ze sna všecko procitnulo,
a vesel plesá vešken živý tvor.
V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
a lehkých člůnků běh i rychlé veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv
mísí se u hlasy dolem bloudících děv;
veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.
A větru ranního - co zpěvu - líbé vání
tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
tam řídí nad lesy divokých husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání. -
Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.
Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
z nějž města malého i bílé věže stín
hlubokoť stopený v zelený vody klín,
náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá,
a valný zástup se z bran mala města valí.
Zdaleka spěchá lid - vzdy větší zástup ten -
vzdy větší - větší jest - vzdy roste tento pluk;
nesmírné množství již. - Vzdy větší jeho hluk.
Nešťastný zločinec má býti vyveden.
Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,
povolným krokem on zločince doprovází,
jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl množství hluk - leč znovu počne zas,
a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:
"To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí!
Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!"
Tak lidem ode všech voláno bylo strán;
a větší vzdy byl hluk - zbouřených jako vod -
čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod.
Kolem něj zástup jde - co nebem černý mrak,
z něho - co blesku svit - v slunci se leskne zbraň.
Volně jde nešťastný - upřený v zemi zrak.
Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.
Na břehu jezera malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.
U volném průvodu ku kapli přišel sbor;
všickni teď ustoupí - zločinec stojí sám.
Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,
by ještě popatřil do lůna temných hor,
kde druhdy veselý dětinství trávil věk;
by ještě jedenkrát v růžový nebe klín
na horu vyveden, před bílé kaple stín,
nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.
Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,
a srdce každého zajímá vážný cit.
V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál
slzící lidu zrak obrácen v hory výš,
kde nyní zločinec, v přírody patře říš,
před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.
Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka stírá,
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory broubí kol,
lesů věnec objímá.
Jasné jezero dřímá
u středu květoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá
až posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkém kolu
sem tam jezera broubí břeh.
V jezeru bílých ptáků sbor,
a malých člůnků rychlý běh,
až kde jezero v temno hor
v modré se dálce níží.
Loďky i bílé v břehu dvory -
věž - město - bílých ptáků rod -
pahorky v kolo - temné hory -
vše stopeno v lůno vod,
jak v zrcadle se zhlíží.
Tam v modré dálce skály lom
květoucí břeh jezera tíží,
na skále rozlehlý je strom -
starý to dub - tam - onen čas,
kde k lásce zval hrdliččin hlas,
nikdy se nepřiblíží. -
Nejblíže pahorek se zdvíhá,
na něm se kůl a kolo míhá.
Po hoře - na níž stojí - háj
mladistvý hučí - smutný stesk -
nad šírým dolem slunce lesk,
a ranní rosa - jitřní máj.
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne - slza slzu stíhá -
ještě jednou - posledně - vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko - v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
"Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! -
A až běh váš onu skálu uhlídá,
kde v břehu jezera - tam dívku uplakanou -"
Umlkl již, slza s slzou se střídá.
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji - dole - již jsou na pahorku -
a znovu ztichl šíra množství hluk.
Přichystán již popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohlédl vůkolím - povzdechl - pak
spustiv je zas - k blízké se smrti strojí.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle -
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava - skok i - ještě jeden skok -
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán;
na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.
Na něj se dívajíc - po celý dlouhý den
nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;
teprv až k západu schýlivši slunce běh
veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,
utichl jezera šírý - večerní břeh.
Nad dálkou temných hor poslední požár plál;
v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,
stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář
i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál.
Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,
přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,
v kraj, kde co dítě on - Ó krásný - krásný věk!
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Je pozdní večer - druhý máj -
večerní máj - je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
"Viléme! Viléme!! Viléme!!!"
Ilustrace č. 5
Intermezzo II
Stojí hory proti sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víže.
Ouvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozestupují -
v temné dálce, něco blíže
než hory se sestupují,
takže siným pod oblakem
skály ouzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce pode mrakem
temnorudý požár hoří,
dlouhý pruh v plamenné záři
západní rozvinut stranou,
po jehožto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jako by plamennou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár - bledší - bledší,
až se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozesmutnivši zem i sebe.
V hlubokém ouvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé
jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí
beze slova, bez pohnutí,
jak by kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění.
tichý šepot - tiché lkání -
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
"Vůdce zhynul! - vůdce zhynul!" -
V kotouči jak vítr skučí,
nepohnutým kolem zvučí:
"Vůdce zhynul! - vůdce zhynul!" -
Jako listů šepotání
pode skálou při ozvěně,
znělo kolem bez přestání,
jednozvučně, neproměnně:
"Vůdce zhynul! - vůdce zhynul!" -
Zachvěly se lesy dalné,
ozvaly se nářky valné:
"Pán náš zhynul! - zhynul!! - zhynul!!!"
Ilustrace č. 6
4
Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,
a léto vzplanulo; - pak letní přešel čas,
podzim i zima též - i jaro vzešlo zas;
až mnohá léta již přenesl časů let.
Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;
hluboká na něj noc. - S půlnocí nový rok
právě se počínal. V vůkolí pevný sen,
jen blíže jezera slyšeti koně krok.
Mého to koně krok. - K městu jsem nocí jel;
a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán
dávno již obdržel přestrašný lesů pán,
po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel.
Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
po dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,
co příkrov rozstřený - nad lebkou i nad kolem.
V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil,
časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění,
a větrem na kole kostlivce rachocení,
že strach i ňadra má i mého koně oužil.
A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,
i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal:
starý mi hospodský ku pahorku ukázal,
a - již jsem dříve psal - smutnou dal zprávu o něm.
Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,
mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;
leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět,
až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.
S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,
nade mnou kolo - kůl - kostlivec - lebka bledá;
smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,
až tam, kde po horách mlha plynula šedá.
Byl opět večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas;
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách dětinných.
A kolem lebky pozdní zář
se vložila, co věnec z růží;
kostlivou, bílou barví tvář
i s pod bradu svislou jí kůží.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jak by se mrtvý z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhý vlas,
jejž bílé lebce nechal čas,
a rosné kapky zpod se rděly
jako by lebky zraky duté,
večerní krásou máje hnuté,
se v žaluplných slzách skvěly.
Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář
i mou i lebky té bledší činila tvář,
a - jako příkrovu - bělost její rozsáhlá
po dole - po lesích - po horách v dál se táhla.
Časem se z daleka žežhulčino volání
ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně;
z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání.
V kol suchoparem je koření líbá vůně,
pahorkem panny jsou slzičky zkvétající.
Tajemné světlo je v jezera dálném lůně;
a mušky svítivé - co hvězdy létající -
kol kola blysknavé u hře si kola vedou.
Časem si některá zasedši v lebku bledou,
vbrzku zas odletí co slza padající.
I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk
Nynější ale čas
jinošství mého - je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!
Je pozdní večer - první máj -
večerní máj - je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
"Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!"

Marek Černý

5. června 2009 v 17:37 Odkazy na jiný stránky
NEJLEPŠÍ! OPRAVDU DOPORUČUJU VŠEM VIDĚT LIVE A ZKUSIT NA VLASTNI KUZI!!!!!! JÁ TO ZKUSILA A ROZHODNĚ NELITUJU! BYLO TO ÚPLNĚ SENZAČNÍ!

http://stuntrider.marekcerny.cz

Líbání - pusa - polibek

3. června 2009 v 23:09 Láska
Líbání
Ano, tento web je každopádně jen u umění - o umění zvané "líbání".
Obrázek vpravo ukazuje kluka, který se chystá políbit svou dívku. Všimněte si, že hoch naklání svoji hlavu, aby se vyhnul nosu holky. Podle německých psychologů 66% lidí naklání při líbání hlavu doprava.
Já se však ptám: je při líbání důležité vědět, jestli mám naklonit hlavu na tu, a nebo na tu stranu? Ne. Líbání je sice umění, ale není věda.

Líbání je…

  • podle mnohých lepší než sex
  • ten nejupřímnější projev citů
  • věc, která uvolňuje několik desítek hormonů
  • instinkt - stejně jako mrkání nebo polykání
  • pomáhá hubnout
  • brána k navázání nového vztahu
  • klíč k oživení dosavadního vztahu
  • ta nejintimnější věc, kterou lze s druhým člověkem dělat
  • zdravé
  • forma cvičení obličejových svalů
  • pomáhá udržovat pěkný a zdravý chrup

Líbání není…

  • jen o tom strčit tomu druhému jazyk do pusy
  • věc, kterou lze dělat podle návodu
  • pouze výsada zamilovaných
  • novinka posledních let
  • rizikové
  • způsob jak otěhotnět
  • věc, kterou může dělat sám
  • rozšířené na celém světě
  • nikdy povinné
  • vůbec složité
Zamilovaní zavírají při líbání oči, protože chtějí vidět srdcem.

Co jste ještě nevěděli o líbání

Jedna pusa je složená z 61 miligramů vody, 0,7 miligramů bílkovin, 0,16 miligramů žlázové tekutiny, 0,45 miligramů soli a 0,76 miligramů tuku. (pozn. : zajímalo by mě, jak to měřili :o))
První polibek prožívá 68% holek ve věku 11-13 let a 64% kluků mezi 12-14 rokem. (pozn. Wayo: myslím, že zrovna tyto informace jsou pěkně vycucané z prstu. Já sem se poprvé líbal, myslím, v 16 letech a kamarádi okolo na tom nebyli o moc lépe :-))
Oči při líbání zavírá jen 52% kluků, zatímco holek 92%.
Rekord v nejdelším líbání drží Neli van der Hoeven a Wanderley Coasta de Silva. Vydrželi se líbat 34 hodin a 11 minut. Podle pravidel Guinnessu se musí po celou dobu partneři dotýkat rty, musí být bdělí a stát na jednom místě.
V Německu existuje město, které se jmenuje Kissing [v angličtině "Líbání"]. Toto město bylo založeno roku 1050 a žije zde 11.500 přistěhovalců. Pokud se vám Kissing líbí, věřte, že existují mnohem "akčnější" jména jako například město Petting (Německo) či skoro až cenzurovatelné Fucking.

Obrázky na profil

3. června 2009 v 16:50 Odkazy na jiný stránky
http://www.naprofil.cz/

Vanessa Carlton - A Thousand Miles

2. června 2009 v 21:20 Odkazy na jiný stránky
http://www.mamutik.estranky.cz/clanky/texty-pisnicek/vanessa-carlton---a-thousand-miles-a-preklad


http://www.youtube.com/watch?v=dAXnPrWvZak